Kde právě jsme a co zažíváme?

Druhý pokus treku na Refugio Frey vyšel. 🏠 Ráno jsme vyrazili pešky z parkoviště směrem k horské chatě. Na začátku cesta vedla nad jezerem pěknou pěšinkou, která se postupně měnila v lesní cestu do kopce. 🗻 Ale stálo to za to. Výhledy od horské chaty na okolní kopce a jezero byly opravdu nádherná. A tak Peťa mrkla do mapy a dostala super nápad. „Co kdybychom nešli stejnou cestou, ale vzali to ještě tady na vyhlídku a přes lyžařské středisko zpět?“ Cesta po hřebenu byla fakt parádní, ale když něco vede skrz lyžařské středisko, neznamená to nic dobrého. Cesta pod lanovkou je vždycky náročná, ať už jdete dolů či nahoru. Nakonec jsme se nemohli dočkat konce a našeho dalšího ubytování.

Z východního pobřeží jsme přejeli zpět k Andám. Tentokrát do města Bariloche, které nám trochu připomnělo outdoorové městečko Pucón v Chile. Hned první den jsme vyrazili na kola, protože jsem chtěli zažít trochu něco jiného. 🚵‍♀️ Je tady známý okruh Circiuto Chico, který vede kolem jezer, lesů a krásných výhledů. Bohužel jsme si ho moc neužili. Davidovi se v polovině trasy povedlo utrhout řetěz na kole (to jsou ty silný nohy) a tak bylo po srandě. 😲 Na mým kole musel dojet zpět do půjčovny, aby poslal „záchranáře“ s autem. Já jsem se mezi tím prošla pár kilometrů pěšky. No, tu nejlepší vyhlídku jsme museli nakonec dojet autem. No, zažili jsme něco jiného. 🙃

Na východním pobřeží Argentiny toho moc není. Měli jsme před sebou dlouhé několikahodinové přejezdy v krajině, kde za 300 km potkáte jen lamu, ale lidi žádné. Jedno zpestření tam však bylo. Punta Tombo je známé díky tučňákům. 🐧 V parku jsou vystavěné dřevěné chodníčky, které vás dovedou až k pláži, kde můžete pozorovat stovky tučňáků. A je to opravdu zážitek. 🐧

Tierra del Fuego je jediný národní park v Ohňové zemi. My jsme se tam jak jinak než vydali, protože právě zde teprve končí cesta – pravý konec světa. Můžete si tady nechat dát razítko do pasu, že jste tu byli. 💮 Je tady pár tras, které lze jít. My jsme (tedy jedna půlka výpravy) se vydali na tu nejtěžší, které slibovala nejlepší výhledy. A taky že jo. Ty panoramata, hory, jezera, oceán. To vážně stálo za to. Jeden z nejkrásnějších denních treků v Patagonii.

Po Torres del Paine jsme si to namířili do Ohňové země. Čekal nás opět přejezd hranic Chile -> Argentina. Tak trochu už jsme očekávali nějaké nepříjemnosti, ale světe div se. Nic se nedělo. Tentokrát po nás nechtěl nikdo ani papír od PDI ani nám nevyhodil jídlo. Tak nám trochu přijde, že v tom mají zmatek a sami neví, co mají po lidech chtít. 🙂

Čtvrtý den mělo být nejhorší počasí, a tak jsme měli plán při nejhorším přečkat den v autě a pokračovat na druhý den. Ráno jsme se ale probudili do slunečného dne. Na vrcholcích byly sice mraky, ale vše naznačovalo tomu, že bychom snad něco mohli vidět. A tak jsme vyrazili na nejznámější vyhlídku Cerro Torre. Ten den jsme zažili čtyři roční období. Ráno bylo krásně teplo a slunečno, ale v průběhu treku se počasí začalo měnit – silný vítr, déšť, mlha. Sotva jsme došli na vyhlídku začalo sněžit. Stihli jsme udělat jen jednu vzácnou fotku.

Na treku se nachází několik kempů a ubytovacích zařízení tzv. „refugio“. 🏠 Kempování mimo vyhrazená místa je zakázáno. Dost často se tu totiž v minulých letech potýkali s požáry, které zničily velké části místních lesů. Bohužel ohořelé stromy jsou na některých místech vidět stále. Kempovací místa jsou tady proto dobře vybavena, a hlavně přizpůsobena svátečním turistům. Potkáte tu lidi s obřími krosnami naplněné veškerým vybavením od stanu až po jídlo, ale také lidi s batůžkama max 20 litrů. 🎒Těm stačí sbalit kartáček na zuby a dvě trička navíc. Ostatní je k dostání na místě. Mohou si dopřát třeba teplou sprchu, večeři o třech chodech nebo skvěle vychlazené pivko. 🍺 Co nás asi překvapilo nejvíc byly popelnice na tříděný odpad uprostřed kempu resp. uprostřed ničeho. Asi už vzdaly všude viditelné papíry s prosbou „odneste si odpadky sebou“. Druhý den treku jsme splnili plán dorazit na vyhlídku Británico.

Po návštěvě ledovce Perito Moreno jsme zamířili opět směr Chile. Čekal nás nejznámější trek v národním parku Torres del Paine, ale ještě před tím jsme se museli vypořádat s přejezdem hranic. 🇦🇷🇨🇱 Tentokrát nám překročení hranic zabralo skoro dvě hodiny. V Chile jsme si museli vystát pořádnou frontu lidí než jsme se dostali na řadu. Na hranicích je to tak, že musíte obejít tři přepážky. 🏁 Na první proběhne kontrola pasu, na druhé kontrola razítek k autu a na třetí přijde na řadu samotné auto a potraviny. První část jsme zvládli celkem rychle, i když zpětně jsme zjistili, že jsme nedostali opět žádný papír PDI a dokonce ani razítko o vstupu. 💮 Takže jsme zvědaví, co se bude dít příště. U druhé přepážky jsme pro změnu zjistili, že nám chybí razítko o přejezdu hranic v Argentině a tak jsme se pro něj museli vrátit. No a u třetí jsme přišli o nějaké jídlo. 😱🍔 Do Chile se nesmí převážet potraviny rostlinného a živočišného původu, což jsme si při nákupu tak trochu neuvědomili. Přišli jsme o vajíčka a cibuli, ale pozitivní na tom bylo, že díky těmto vyhozeným věcem už nenašli ty další – maso, zeleninu, sýry. 🙃

Další den jsme strávili opět prací ve městě El Calafate v hostelu. Kde většinou v Chile a Argentině bydlíme, když nejsme v autě? Vybíráme si většinou to nejlevnější – tedy hostel ve smíšeném pokoji. Ceny se pohybují od 300 – 500 Kč na noc. Občas se nám poštěstí hostel, kde jsme nakonec sami. Podmínkou je, aby měli nějaký prostor na práci.

Ráno v 5 hodin nás začali probouzet první ranní ptáčata. Slunce ještě nevyšlo, ale my už jsme byli nuceni vylézt se spacáku. Kempovat se totiž nahoře nesmí. Nevadí. Sluníčko začalo vycházet až kolem šesté hodiny, kdy už se okolí zaplnilo dalšími lidmi, kteří spali v kempu. Postupně se sluneční paprsky začali odrážet v horách a osvětlovat jejich vrcholky. Opravdu krásná podívaná. Po nějaké době jsme vyrazili zpět do kempu, kde na nás čekal stan a hlavně snídaně. Balíme si sebou vždy namíchané vločky se sušeným ovocem a mlékem. Čekala nás 26km dlouhá cesta do města El Chaitén. Vzali jsme to ještě přes lagunu Torre a vyhlídku na ledovec pod horou Cerro Torre.

Po dvou dnech práce zase vyrážíme do hor. Tentokrát do města El Chaitén a národního parku Los Glaciares. Cesta trvala přibližně 4 hodiny, během kterých jsme projeli jen jednu vesnici. Takže si dost možná dokážete představit, jaké cesty jsou. Projíždíte absolutní buší jako v USA. Silnice jsou z části pěkné a z části štěrkové. Občas uvidíte nějakou tu lamu nebo jejich kostry. Nabouraná zrezlá auta už nikdy nikdo neodtáhne. Benzín musíte brát v každé vesnici, aby se náhodou nestalo, že zůstanete uprostřed ničeho. Trvalo by nějakou dobu, než někdo pojede. Ale po nějaké době se vždy objeví něco tak krásného jako hory okolo města El Chaitén.

Po prvním treku v NP Patagonia jsme se rozhodli vrátit do města Cochrane, protože jsme potřebovali vyřídit mezinárodní pojištění na autíčko. S internetem v Patagonii to není nic moc a není se čemu divit. Uprostřed ničeho (hor) není signál vůbec a dočkáte se ho pouze ve městě. 🏙

Druhý den jsme se vydali zpět a tentokrát si národný park projeli úplně celý. 🚗  Měli jsme totiž namířeno na trek okolo jezera Lago Chico. Už jen samotná cesta stála rozhodně za to. Stáda lam, louky a v dálce zasněžené vrcholky hor. To je prostě nádhera.

Kromě treku jsme v tento den měli v plánu poprvé překročit hranice. Měli jsme štěstí, že jsme si vybrali zrovna tento malinký přechod, kde za den projde max. 10 lidí. Proč? Neobešlo se to bez problému. 😱🛑 Při příletu do Chile jsme totiž měli dostat papír o našem vstupu na území státu, který jsme ovšem nedostali. Ano, věděli jsme o něm a už po příletu jsme se divili, že nám ho nikdo nedal. Nicméně jsme byli každý u jiné přepážky, neměl ho ani jeden z nás a tak jsme se řekli, že se třeba něco v systému změnilo. No, nezměnilo. Na hranicích nás tedy čekalo nemilé překvapení. 🙅‍♀️ Tento papír je prý pro výjezd ze země nezbytný a musí ho mít každý. Chvíli jsme tam přešlapovali a snažili se domluvit, jestli by to teda nějak nešlo, když nám ho nikdo nedal. No, jasně, že šlo. Uf. Papír jsme vyplnili zpětně přímo tam a rovnou ho odevzdali. Vyplnili jsme potřebné informace k autu a mohli frčet dál. Na straně Argentiny už žádný problém nebyl. 🇦🇷 🙃 A tak jsme úspěšně překročili naše první hranice a zakempovali v nádherná měsíční krajině uprostřed absolutního ničeho. Jestli jsme si v Chile říkali, že jsou to ohromné dálky bez obydlených částí, tak tady to teprve stojí za to.

Druhým lákadlem v městečku Puerto Rio Tranquilo je ledovec Glacier Exploradores a je to neuvěřitelný zážitek. Bohužel bez průvodce tam nikoho nepustí, a tak nám nezbylo nic jiného, než opět využít služeb místních agentur. Ale stálo to za to. Prošli jsme se po ledovci, odkryla se nám nejvyšší hora Patagonie San Valentín (4058 m) a prozkoumali jsme pár ledovcových jeskyň.

V Puerto Rio Tranquilo jsme měli v plánu dvě věci. Jednou z nich byly mramorové jeskyně. Jak se k nim dostat? Po zemi to nejde. Na výběr jsou buď lodičky nebo kajaky. Turistické agentury na tom docela rýžují, ale co se dá dělat. Jeskyně se formovaly více než 6000 let a vznikly díky vodě a větru. Za slunečného počasí lze sledovat měnící se barvy modrého, bílého a žlutého světla, které se odráží ve vodě.

Stali jsme se těmi „digitálními nomády“, a tak nám nezbývá nic jiného, než se občas zastavit a pracovat. Jak to děláme? Většinou si zaplatíme na dvě noci v týdnu hostel. Získáme tím teplou sprchu (občas), normální kuchyň, pračku (ne zadarmo) a taky postel, kde se můžeme normálně posadit. 🙂 Má to jeden háček. Čím více se blížíme do Patagonie, tím dražší ubytování je. 🙁 Kromě toho signál v horách není nic moc a internety chytáme jen ve městech. Ve městě Coyhaique jsme našli příjemnou regionální knihovnu. Rozhodli jsme se tady na pár dní zůstat a pracovat. Tentokrát jsme spali v autě kousek za městem. Místo bylo pěkné, ale bylo to „lugar de fiesta“ místňáků. Za pěkného počasí bylo přeplněno lidmi, kteří tady pařili až do pěti do rána.

Na poslední den v Pumalínu jsme se přesunuli do údolí Amarillo a vyšli jsme na vyhlídku na ledovec Ventisquero a řeku Río Amarillo. 🌁 A co dál? Pumalín a Patagonii spojuje jedinečná cesta zvaná Carretera Austral plná rozmanité přírody a hor. 🏔 Po ní jsme vyrazili i my.

Hornopirén je pro auta konečná. Tady jsou dvě možnosti pokračování – pěšky nebo trajektem. Nezbývalo nám než využít trajekt, který trval 4 hodin. Vylodili jsme v národním parku Pumalín přímo u informačního centra. Pumalín je rozdělelný na tři části. Vede skrze něj jedna hlavní štěrková silnice, ze které je možné dělat výlety na různě dlouhé cesty na vodopády i vyhlídky. My jsme první odpoledne zvládli dojít k laguně Tronador, k jezeru Negro a na vyhlídku Alerces. A víte, co je ještě super v Pumalínu? Je to asi jediný park v Chile, kde se neplatí ani za vstup ani za kemp. 🙂

Z Puerto Montt jsme jeli do malé vesničky Cochamó. Co je tady zajímavého? Kousek za vesnicí se nachází údolí Cochamó Valley s „vesničkou“ La Junta. Tato „vesnička“ se nachází asi 13 km od silnice (parkoviště) a lze se k ní dostat pouze pěšky nebo na koni. Nachází se tam několik malých kempů a vedou z ní turistické trasy. Oblast je hodně známá i mezi horolezci. My jsme tady strávili necelé tři dny (kvůli nedostatku jídla – trošku jsem to podcenila) a vyšli jsme na kopec Trinidad.

Z Pucón jsme vyrazili směr Puerto Montt, kde nás čekala práce a pár dalších povinností okolo auta. Cestou jsme si udělali zastávku u vulkánu Osorno, na který se dá vyjet (alespoň z části). Tuto atrakci jsme si nechali ujít a zajeli se podívat k jezeru Lago Todos Los Santos. Strávili jsme pod vulkánem jednu noc. Těšili jsme se na ranní návštěvu vodopádu Salto de Petrohué, ale bohužel jsme se probudili do deště. Očekávaný výhled na vodopád s Osornem v pozadí se nekonal, ale i tak, to bylo pěkné.

První den v novém roce jsme chtěli strávit odpočinkem, ale naplánovali jsme si i krátkou procházku na vyhlídku Mirador el Leon. Cestička vedla pěknou lesní cestou, která postupně stoupala. Asi v polovině jsme ale narazili na týpka, který po nás chtěl za vyhlídku zaplatit a ne zrovna málo. Proč? Prý je les soukromý pozemek a tak si majitel vybírá peníze. Tohle je jedna ze špatných stránek Chile. Chcete-li se jít podívat třeba na vodopád a cesta k němu vede přes soukromý pozemek, musíte zaplatit. Tohle jsme moc podporovat nechtěli. Přeci jen je to příroda, o kterou se ani nijak nestará. Navíc, proč nebylo vstupné vybíráno hned na parkovišti? A tak jsme se otočili a šli zpět. Nakonec to dopadlo tak, že nás za pár minut doběhl s tím, že to máme gratis.

Další den jsme měli tak trochu pracovní, ale nenechali jsme si ujít krásný vodopád Salto el Claro.

Va večerních hodinách přijíždíme do malého turistické města Pucón. Město i celá oblast Los Lagos je hodně oblíbená a taky dost drahá. Nabídka aktivit je obrovská a každý si zde přijde na své. A co lze dělat? Vylézt na vulkán, objevovat vodopády, trekovat mezi jezery a tisíci let starými stromy nebo si užít relaxační odpoledne v termálech. A my jsme něco z toho samozřejmě zkusili. 🙂 Mimo to jsme díky aplikace Overland našli parádní místo na „bydlení“.

Přijíždíme do malého městečka Pichilemu, které láká hlavně surfaře pro silný vítr a velké vlny. Procházíme město, brouzdáme po plážích a útesech. Večer zajíždíme na parkoviště, kde si vaříme večeři a kde hodláme zůstat přes noc. Hodný pan majitel parkoviště, který se tam v noci objevil na kontrolu, nás mile přivítal a nechal nás tam. Dokonce nám ukázal, kde si máme nabrat pitnou vodu. Ráno se probouzíme na liduprázdné pláži, kde si konečně užíváme vysněné ráno. Kávička, snídaně a také první zkouška kempingové sprchy.

V neděli se nepracuje a tak jsme si „půjčili“ naše auto a vyrazili nakupovat vybavení do auta. Namířili jsme si to do obchodu Easy, kde jsme nakoupili všechno od peřin a polštářů přes hrnce do kuchyně až po nářadí, kdyby náhodou. Stavili jsme se i do Decathlonu pro nějaký ten stůl, židle, houpací síť a kempingovou sprchu.

Ráno máme domluvené setkání společně s prodejcem u notáře, kde bychom měli podepsat smlouvu o předání auta ještě před přeposláním platby za auto. Mysleli jsme, že nám stačí RUN číslo (číslo občanského průkazu), ale ne. Respektive ano, ale pouze v případě, že už máme vyhotovenou plastovou kartičku. Jestli je to tak u každého notáře nevíme. My zatím měli pouze potvrzení na papíře s tím, že dostaneme plastovou kartičku s určitým číslem. A tak započalo vyřizování RUT čísla. Naštěstí nám s tímto pomohli lidi ze Suzi a my už nemuseli nic dělat. Jaký je rozdíl mezi RUN a RUT nevíme pořádně do teď.

Hmm…Auto je ještě horší než to předchozí. Zase máme smůlu a tak doufáme, že to příští vyjde.

Cerro San Cristobal je druhé nejvyšší místo v Santiagu a je odsud krásný výhled na celé město i nedaleké Andy. Na kopec je možné dostat se i lanovkou. My jsme si to vyšlápli pěšky. Nahoře jsou různé kavárničky a je i možné vykoupat se v jednom ze dvou bazénů.

V sobotu jsme se dozvěděli, že auta, které jsme si vyhlídli, jsou prodaná. Tak to už trochu značí, že se ve městě ještě zdržíme. Domluvili jsme si schůzku v Suzi Santiago, kteří cizincům pomáhají s nalezením auta, postarají se o jeho správný přepis a o to, abychom měli všechny potřebné papíry. Ještě ten den jsme začali vyhledávat auta a domlouvat prohlídky.

Druhý a naštěstí poslední pokus návštěvy PDI jsme tedy provedli v Santiagu. Tady je nutné se dopředu zaregistrovat na stránkách PDI. Dostali jsme mail s pozvánkou na konkrétní datum a čas. Akorát až o měsíc později. Tak jsme dali na radu zkušenějších a trochu jsme je podfoukli. Mail, který přišel jsme si přeposlali a jednoduše přepsali čas a datum, na který jsme chtěli. U vstupní brány jsme zamávali pozvánku a mohli jít dovnitř. Tady už se nedalo dělat nic jiného než čekat. Po dvou hodinách čekání v řadě, a to jsme měli ještě štěstí na efektivní pracovnici, jsme konečně měli splněno.

I v Santiagu se nějaké ty památky nachází a my jsme je vyrazili objevit. Santiago je město dvou tváří. Na jedná straně docela luxusní udržované čtvrti, kde si člověk i představí žít. Krásné parky vybavené workoutovými hřišti a kavárnami. Čisté metro, kde je dostupná i wifi. Na straně druhé centrum města je docela špinavé. Plné bezdomovců, kteří si udělali „tábořiště“ uprostřed parku. No a smrad všude, jako by si to tam značkovali. V jedné části hlavní třídy Av. Provedencia navíc probíhaly nedávno demonstrace a je to pořád znát. Vymlácené zastávky metra i autobusu, stále zabarikádované krámky a o víkendu to tam stále hlídají ozbrojení „carabiňeros“.

Do Santiaga jsme přiletěli v pátek v noci a z letiště si vzali taxi resp. soukromý vůz. Mělo to hned tři důvody. Za prvé mi náš „domácí“ řekl, že z letiště nic tak pozdě nejezdí (což nebyla pravda). Za druhé jsme měli tak trochu obavu z města a demonstrací, které tady stále probíhaly. A za třetí jsme byli prostě tak unavení, že jsme už nechtěli nic řešit. Čekal na nás 1+1 mini byteček, kde jsme strávili ještě tři týdny. Byt se nacházel ve 30-ti poschoďovém paneláku a měl víc než 2500 bytů. Tak trochu králíkárna. Nicméně většina paneláků v Santiagu je vybavena bazénem (někdy i na střeše), posilovnou, prádelnou i grilem na střeše domu s krásným výhledem.