Ha Giang Loop na motorce

Last updated on 05/05/2020

Kdybych měla jmenovat část Severního Vietnamu, kterou rozhodně nevynechat, bude to rozhodně Ha Giang Loop. My jsme se sem vydali na 4-denní cestu, půjčili motorky a užili si místní přírodu i kulturu.

Z Ha Noi jezdí do Ha Giang několik autobusů denně. My jsme odjížděli z hlavního nádraží. Nemusíte se bát, že autobus nenajdete. Hned při vstupu na nádraží se nás ujali „naháněči“ a zavedli přímo k autobusu. Jezdí více společností, ale ceny jsou přibližně stejné. Poprvé jsme využili Sleeping Bus. Jak takový autobus vypadá? Hned při vstupu jsme od řidiče dostali sáček na boty, které si musíte zout. V autobuse jsou tři řady „patrových lehátek“. Vzhledem k tomu, že Vietnamci jsou malincí, s prostorem si moc hlavu nelámou. První, co mě napadlo bylo, že se David se svou výškou přes 180 cm nikdy do lehátka nemůže nasoukat. Nakonec jsme to docela vychytali. Zabrali jsme si místa v poslední „pětce“, kde jsme zůstali úplně sami. Prostoru tedy bylo víc než dost a my jsme se pohodlně vyspali. Od té doby jsme na tato místa směřovali vždy.

TIP: Zajímává vás, kde hledat autobusy? Mrkněte se na článek o ostrově Cat Ba, kde najdete nejen i informace o dopravě.

Autobus dorazil do Ha Giang o dvě hodiny dřív. Byli tři ráno, a tak jsme se rozhodli zaplatit si ještě noc hotelu. Ve tři ráno moc možností není. Vybrali jsme nejbližší hotel, respektive motel, který byl ale moc fajn a za super cenu. Ráno jsme si tady dali i snídani a vydali se na průzkum půjčoven motorek. Nakonec jsme se rozhodli vzít motorku v našem motelu. Prvotní plán byl takový, že si půjčíme dvě, aby byla cesta pohodlnější. Nicméně se ve mně začal objevovat strach, a tak jsme se rozhodli jen pro jeden skútr 135. Stál 250k dongů včetně pojištění. Vzali jsme sebou jen nejpotřebnější věci do jedné malé krosny a zbytek nechali v motelu. Měli jsme trochu obavu, aby tu cestu zvládl, ale stačil úplně bohatě.

Cesta z Ha Giang do Dong Van

První dva dny nebyly moc záživný hlavně kvůli počasí. Celý den nás doprovázel jemný déšť a mlha, takže z vyhlídek u cesty jsme nic neměli. Zastavili jsme vždy jen na smoothie, čaj nebo jídlo. První noc jsme spali ve městě Yen Minh, druhý den jsme dojeli do Dong Van. Cestou z Yen Minh do Dong Van jsme se stavili v paláci Hmongu Vuong Chinh Sinh, ve kterém pobýval Ho Či Min. Většina lidí se vydá druhý den na nejsevernější místo Vietnamu na hranici Lung Cu, ale my se rozhodli, že to necháme až na další den, kdy se mělo počasí o něco zlepšit.

Na tuto část dovolené jsme se těšili nejvíc, a tak jsme sledovali asi na třech stránkách počasí. Na nadcházející dny to nevypadalo vůbec dobře. Nejlíp se jevila neděle odpoledne. Měli jsme před sebou nejhezčí část cesty, a tak jsme se rozhodli v Dong Van zůstat o jednu noc déle. Volný den jsme využili na již zmiňované místo Lung Cu, čtení knížek, sledování filmů a programování 🙂 I ten odpočinek někdy neuškodí 🙂

TIP: Dovolená s omezeným časem má jednu nevýhodu. Nemůžete si jen tak počkat několik dní na lepší počasí. Proto jsme o pár měsíců později vyrazili cestovat do Jižní Ameriky, ale tentokrát pomalu.

Cesta na Lung Cu byla opět mlhavá, ale po příjezdu se nám památník i krajina kolem ukázala a my měli parádní výhledy. Dokonce začalo i svítit sluníčku, takže jsme si užívali pohodu a výhledy s pivkem. Cesta zpět do města vypadala hned jinak. Za každou zatáčkou nás čekaly úžasné výhledy na hory a rýžová políčka. Projížděli jsme malými vesničkami s jednoduchými domky, kolem kterých běhali děti. Ženy v této oblasti chodí stále v tradičních hmongských krojích. To nejkrásnější nás čekalo až čtvrtý den.

Severní Vietnam Lung Cu

Po snídani jsme vyrazili na místní nedělní trhy, kde se dalo koupit cokoliv – jídlo, oblečení, hračky, nádobí do kuchyně apod. Netradiční částí byl prodej živého dobytka. Lidé zde kupovali kohouty, slepice, krávy, buvoly, psi i prasata. Menší zvířata (některé v pytlích) si pak domů odváželi rovnou na motorce, na které seděla celá čtyř členná rodina. Potkávali jsme je potom cestou směrem na Meo Vac.

Cesta z Dong Van do Du Gia

Naše první zastávka byla na vyhlídce na Ma Pi Leng Pass. Bohužel nás celou cestu opět provázela mlha. Počasí říkalo, že asi za dvě hodiny by se mělo zlepšit. První jsme si říkali, že sjedeme do Meo Vac na jídlo a pak se zkusíme vrátit, ale nakonec se postupně výhledy začaly odkrývat a my vydrželi na vyhlídce další dvě hodiny. Vyplatilo se. Viděli jsme vše, udělali fotky, natočili videa a vyrazili na cestu. Tady jsme se naučili, že s počasím ve Vietnamu je to hodně nejistý. Často jsme z mlhavých cest z ničeho nic přijeli do míst, kde bylo krásně vidět. Když je v údolí škaredě nahoře může být viditelně.

Naším dnešním cílem bylo dorazit do vesničky Du Gia, kde měl být vodopád. Úsek z Dong Van do Du Gia je nejkrásnější z celé Loop. Opět jsme si užívali krásné výhledy, zastavovali na focení a natáčení s dronem. Cestou se najde i pár restaurací, kde si lze vychutnat jídlo nebo smoothie s krásnou horskou atmosférou. Čím víc jsme se blížili našemu cíli, tím víc se nám cesta líbila. Mávali na nás hrající si děti u krajnic i jejich babičky, které se k večeru vraceli z pole domů. Asi hodinu před západem slunce nás uchvátil pohled na vesnici obklopenou zelenými rýžovými poli a skalnatými horami. Hodiny bych vydržela koukat na tu krásu.

V Du Gia jsme bydleli v jednoduchém homestay, ve kterém se podávala společná „family“ večeře pro všechny návštěvníky. Uvítali nás přípitkem z kukuřičné pálenky a jejich pozdravem. Vychutnali jsme si bohatou večeři, prohodili pár slov s dalšími cestovateli a šli spokojeně spát.

Cesta z Du Gia do Ha Giang

Ráno nás čekal poslední úsek do Ha Giang. Ještě před odjezdem jsme se vypravili na zmiňovaný vodopád kousek za vesnicí. Cesta, která k němu vedla ale nebyla nic moc. Byla dost bahnitá, úzká a domorodci si na ni odkládali stavební materiál pro stavbu domu podél cesty. Cesta vedla kolem školy, kde na nás vesele mávali a volali děti.  Po pár metrech jsme to vzdali a jeli zpět. Než bychom tam tímto tempem dojeli, uplynula by věčnost. Sesedla jsem z motorky a šla kousek pěšky. V tom se kolem mě seběhli místní děti. Nejprve nadšeně volali „hello“, chtěli si plácnout, ale za chvíli jsem už slyšela kromě „hello“ i „hello money“ a začali mi šmátrat po peněžence a foťáku. Tak to ne. Nasedla jsem na motorku a vyrazili jsme i s běžícími dětmi v patách.

Poslední úsek cesty nebyl tak zajímavý a na řízení asi nejhorší. Cesty se opravovali, takže jsme projížděli bahnitými, kamenitými úseky, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Část cesty vedla přes úsek, který jsme projížděli první den. Zastavili jsme se až na vyhlídce Heaven Gate nad městem, která byla první den naší cesty v mlze. Tentokrát bylo vidět vše, ale zážitky z ní už nebyly takové jako by byly první den po tom všem, co jsme již měli za sebou.

Do Ha Giang jsme dorazili kolem 15 hodiny a rozhodovali se, kam naše cesta povede dál podle toho jak pojedou busy. Ve Vietnamu to funguje tak, že vám autobusy rezervují buď přímo na hotelu nebo si musíte zajít přímo na nádraží, kde zjistíte aktuální čas odjezdu. Na hotelu většinou ví jenom busy, které jedou do větších turistických míst jako je Hanoj nebo Sapa. My jsme chtěli buď do Cao Bang nebo do Yen Bai, kam obvykle turisti nepokračují. Docela často autobusy jezdí i dost blbě, a to buď brzo ráno nebo pozdě večer. My jsme se nakonec rozhodli zůstat v Ha Giang ještě jednu noc, pořádně se vyspat a ráno vyrazit do Yen Bai a odtud do Nghia Lo.

Večer jsme ještě vyrazili do města s úmyslem najít restauračku, kde se dobře najíme. Z dálky na nás mávala usmívající se paní s dvěma dětmi a zvala nás k ní. Restaurace by se tomu říkat nedalo, ale vypadali mile, tak jsme šli. V podstatě to byla její domácí kuchyň spojená s obývákem a jídelním stolem s mini plastovými židličkami. Za kuchyní měli jen ložnic. Prstem jsme ukázali na ceduli venku, co chceme a bylo domluveno. Než začala vařit zaskočila k sousedce do krámu koupit Colu a pivo, o které jsme si k večeři řekli. Během vaření děti skotačili kolem, pozorovali nás a dokonce mě starší chlapec i dvakrát plácl přes zadek. Málem se z toho počůrali smíchy. Večeře se podávala za pár minut.  K mému překvapení jsem dostala Bun Cha, které nebylo vůbec Bun Cha, ale Bún Ca – klasická vietnamská polévka s masem, nudlemi a limetkou.